Slovenský čuvač

Historie

ZEMĚ PŮVODU: Slovensko

POUŽITÍ: využití slovenského čuvače plyne z jeho odedávna obvyklého použití jako ovčáckého a salašnického psa ve vysokých horách nad hranicí lesa a jako hlídacího psa v hospodářstvích i na hranicích.

POVAHA / TEMPERAMENT: je neobyčejně věrný a srdnatý, vždy připravený postavit se jakékoliv škodné, i medvědu či vlku. Aby jej bylo možno i v noci odlišit od škodících zvířat, byl podle prastaré tradice chován jen v bílé barvě.

Výchova a první kroky výcviku slovenského čuvače

Proč si pořídit slovenského čuvače a pro koho je slovenský čuvač správnou volbou

Řada lidí se ptá, pro koho je čuvač jako plemeno vhodný. Odpověď není jednoduchá. Mohl bych začít vyjmenovávat, co všechno čuvač ke spokojenému životu potřebuje, co by mu jeho majitel měl zajistit. Myslím si však, že jedna věc je zcela zásadní.

Čuvače by si měl pořídit člověk, který chce ve svém psu získat na dobu 10-12 let parťáka a kamaráda. Samozřejmě, že psího parťáka a psího kamaráda. Měl by si ho pořídit člověk, který je připraven (i se svou rodinou) vytvořit s čuvačem smečku a jistým způsobem s ním ve smečce žít. Opačně řečeno - čuvač je zcela nevhodný pro lidi, kteří si myslí, že psa zavřou na 23 hodin denně do kotce nebo na zahradu a půjdou se s ním na hodinu projít a vyvenčit ho. Pro lidi, kteří hledají ozdobu na svou zahradu nebo pro lidi, kteří si myslí, že ho někde zavřou a nechají řadu dní v kuse samotného. Není vhodný ani pro lidi, kteří psa často na dlouhou dobu odkládají do různých psích hotelů, ubytoven nebo polepšoven.

Každý čuvač má v sobě v menší nebo větší míře zakódovanou tendenci žít ve smečce. Po příchodu do nového prostředí se snaží navázat na novou smečku, poznat a naučit se dodržovat její pravidla, zaujmout pozici ve smečce a ve smečce žít. Aby se toto mohlo stát, je nutné, aby čuvač trávil od malička co nejvíce času se svým pánem a svou smečkou. Jen tak je mu umožněno poznat pravidla smečky a najít si své místo v její hierarchii. Jeho pán mu musí od momentu příchodu do nové rodiny jasně ukazovat, co dělá špatně a co dobře (chválením). Jen tak se může vytvořit dobrý vztah mezi čuvačem a lidmi, se kterými má žít. Jen tak se čuvač naučí pravidlům smečky a soužití s ním bude v jeho dospělosti zcela idylické.

Čuvač si zvykne na to, že pán odchází ráno do zaměstnání, že musí strávit velkou část dne na zahradě. Podvědomě ale očekává, že když se pán vrátí domů, tak nastává část dne, kterou tráví spolu s ním. A to hlavně aktivně (psovi se aktivně věnujeme, hrajeme si s ním, jdeme s ním na procházku, cvičíme ho) nebo pasivně (psovi se přímo nevěnujeme, ale nezabraňujeme mu, aby byl v naší přítomnosti - nevykazujeme ho z místnosti, kde jsme, nezavíráme ho v kotci nebo na zahradě, ale necháváme ho, aby byl v klidu v naší přítomnosti tam, kde zrovna jsme, aby pozoroval, co děláme, spal vedle křesla, na kterém sedíme a podobně). Tím umožníme čuvači "dělat s páníčkem a jeho rodinou smečku" a vytvoříme mu tak prostředí, které podvědomě potřebuje a vyžaduje.

Takže čuvače by si měl pořídit člověk, který s ním bude chtít "dělat smečku". Prostě bude chtít s ním žít, být s ním - a to kdekoli - doma, v lese, na horách, na vodě, ve městě. Vezme ho jako psího parťáka a pustí ho do svého života. To je nejvýznamnější podmínkou pro dobrý vztah mezi psem a jeho pánem, jeho rodinou, pro jejich harmonické soužití.

Samozřejmě, že vedle výše uvedeného platí, že potenciální nový majitel by měl počítat s tím, že:
* původním posláním slovenského čuvače byla ochrana domácího zvířectva před dravou zvěří a hlídání obydlí před zloději. Hlídání je něco, co má v povaze zakódováno
* čuvač je sebevědomý pes, který vyžaduje důslednou výchovu a minimálně základní výcvik, aby poznal pravidla smečky a zvykl si podřizovat se pánovi
* je dobré mít zahradu, kde se může čuvač volně pohybovat, jeho celodenní umístění v kotci není zcela ideální
* čuvač umí být klidný a nevtíravý. Nevynucuje si permanentní pozornost, dovede být příjemný společník jen tím, že v klidu pozoruje, co se okolo děje
* je nutné nalézt společné aktivity, které baví pána i psa - vycházky, výlety, hry - kdy dochází k interakcím mezi pánem a čuvačem, k jejich neustálému vzájemnému poznávání a ovlivňování, kdy se čuvač pánovi podřizuje tím, že ho poslouchá a plní jeho příkazy
* při správném vedení se čuvač naváže na svou smečku (svého pána), je jí oddaný, hlídá ji a v případě nebezpečí brání. Zvláště čuvači-psi bývají v ochraně své smečky/svého pána a při hlídání své zahrady/svého domu nekompromisní
* případná změna pána a smečky je pro čuvače (ve srovnání třeba s německým ovčákem) velmi problematická záležitost. Čuvač je pes jednoho pána a na nové prostředí si poměrně špatně zvyká

* Vychovaný čuvač je ideální a nadšený společník a průvodce - parťák na turistiku v jakékoli podobě - od krátkých, nenáročných výletů až po několikadenní turistické akce typu hory (pěšky či běžky) či voda (sjíždění řek). Lze se s ním věnovat záchranářské činnosti (na Slovensku byl čuvač členem Záchranářských brigád Slovenské republiky), lze ho cvičit jako hlídače a rozvíjet jeho přirozené nadání pro hlídání

* s čuvačem je možné věnovat se sportovní kynologii. Je však třeba počítat s tím, že docílit přesnosti a rychlosti tak, jak to vyžadují současné cvičební řády, je poměrně složité a vyžaduje to mnoho času a trpělivosti. Výcvikové metody vhodné pro německé či belgické ovčáky často selhávají a na cvičišti si s čuvači často neumí poradit. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že čuvači bývají velmi dobří stopaři a cviky poslušnost jsou schopni při dostatku času zvládnout dobře. Problematický bývá nácvik obran, které tak, jak je definují cvičební řády sportovní kynologie, nevyhovují čuvačímu naturelu
* v posledních letech stoupá počet majitelů slovenských čuvačů, kteří se věnují výstavám. Hlásí své čuvače na výstavy psů a propagují tak toto plemeno. Řada čuvačů získala ocenění z výstav a tituly šampionů krásy

Když si štěně přineseme domů - aneb čuvač patří především ke svému páníčkovi a jak čuvačí štěně vychovávat

Příchod štěněte k novému majiteli je okamžik, kdy v jeho životě nastává obrovská změna. Odchází od mámy a sourozenců. Přichází do zcela nového prostředí a musí se včlenit do nové smečky (navázat se na ni). Zcela nezbytnou podmínkou úspěšné výchovy je co možná největší fyzický kontakt nového majitele se štěnětem, co možná největší množství času, který nový majitel štěněti věnuje. Pro čuvače je přirozené žít ve smečce, nechce být sám (dosud byl trvale se svou mámou a sourozenci, případně chovatelem a jeho rodinou). Štěňátku - po příchodu do nové rodiny - bude smečkou právě jeho nová rodina, která mu musí dát možnost poznat ji a stát se její součástí, navázat se na ni. Je zcela nevhodné oddělit štěně od smečky tím, že ho na celý den vykážeme do kotce nebo na zahradu (s tím, ať si tam kouká zvyknout a domů nenosí špínu na packách - ono úplně stačí, že v kotci nebo na zahradě štěně v noci spí a tráví dobu, kdy je rodina v práci či ve škole) a věnujeme se mu pouze půl hodiny denně na procházce. Zamezíme tak kontaktu se smečkou a znemožníme štěněti se do ní začlenit a navázat se na ni. Nemůže vzniknout správný vztah mezi čuvačím miminkem a jeho novou smečkou, štěně ji nevezme za svou a nepochopí, že jeho páníček je vůdcem smečky, a o problémy v budoucnu je postaráno.

Asi první, co by štěně mělo zvládnout, je venčení. Pokud se vyčurá v bytě, ideální je, když ho přistihneme přímo při dělání loužičky chytneme ho a vezmeme ho ven, a když se vyčurá venku (kde chceme, aby se venčilo), radostně a moc přehnaně ho pochválíme. Po určité době pochopí, co po něm chceme.

A jak tedy čuvačí štěně vlastně cvičíme? První, co by mělo zvládnout, je přijít na zavolání. Na štěňátko voláme jménem a lákáme ho k sobě malým kouskem pamlsku, který dostane, když přijde. Voláme jen jednou, maximálně dvakrát, případně si dřepneme a roztáhneme ruce, abychom nepůsobili tak velkým dojmem. Tím, že na štěňátko voláme jménem, a když přiběhne, tak ho odměníme, jej nejen vychováváme, ale i cvičíme. Učíme jej přivolání. Je velmi důležité pokaždé, když přijde, jej odměnit. Nemusí to být vždy jen pamlsek, i velká pochvala, mazlení či hra je odměnou.

Systematicky stejně postupujeme i při jiných cvikách - sedni, lehni atd.

Velmi důležitá je důslednost. Pokud nějaký povel štěněti dáme, musíme důsledně vyžadovat, aby ho štěně provedlo. Pokud vidíme, že nelze trvat na tom, aby štěně povel provedlo, povel raději vůbec nevydáváme. Pokud by si štěně zvyklo na to, že není vždy nutné na povel reagovat, bude si dělat, co chce, a nebude povely respektovat.

Podřízení pánovi je velmi důležitý fakt, protože v dospělosti váží pes-čuvač přes 40 kg a pokud podvědomě není pánovi podřízen a neuznává ho jako vůdce, bývá s ním těžké pořízení. Přijatelným opakovaným výcvikem naučíme čuvače podřizovat se pánovi a plnit jeho příkazy. Ono totiž splnění příkazu mívá 2 stránky - jednak čuvač musí umět ho splnit a jednak ho musí být ochoten splnit. Pokud jsou obě stránky v souladu - čuvač umí a čuvač chce - pak vše funguje.

Často se stává, že lidé se snaží jednat se psem po "člověčím". Snaží se mu různé věci vysvětlovat a věří, že je štěně pochopí. V drtivé většině případů to nefunguje. Pes lidské řeči nerozumí a lidský způsob myšlení nechápe.

Pro to, aby štěně člověku lehce porozumělo, doporučuji používat v počátcích pouze velmi omezený slovník. Chválíme jedním slovem - například "hodný" nebo "pašák, štěně přivoláváme slovem "ke mně", pouštíme ho a dáváme mu volno slovem "volno". Dále můžeme použít ještě příkaz "sedni" a "lehni". S těmito pár slovy si v začátcích úplně vystačíme. Čím více slov, tím složitější je pro štěně pochopit, co po něm chceme. Mnoho slov prostě škodí, protože štěně jim nerozumí.

Pes musí mít dostatek času na odreagování. Nemůže být stále pod tlakem příkazů. Volno je nutné. Páníček postupně pozorováním chování svého psa zjistí, kolik psychických sil stojí štěně sledovat pánovy příkazy, správně jim porozumět a vykonat je. Čím menší štěně, tím je pro něj únavnější se na cvičení soustředit. Intenzivně proto cvičíme krátce (pouze několik minut) a ne příliš často.

Socializace

Pokud má čuvač přicházet do kontaktu i s lidmi či zvířaty, kteří netvoří jeho smečku, je většinou nutné ho na to připravit. Je nutné ho socializovat. Ukázat mu, že existují i cizí lidé mimo smečku, kteří mohou být našimi přáteli, navštěvují nás a není tudíž žádoucí před nimi tvrdě hlídat naši zahradu, že existují i jiní psi, se kterými se potkává na ulici, a není žádoucí, aby každého psa, kterého ve městě na ulici potká, zahnal, což bývá zpravidla jeho cílem.

Štěně bychom později měli seznámit jednak se všemi osobami, které nepatří do smečky, ale které chceme, aby tolerovalo - širší příbuzenstvo, kamarádi a známí. Je vhodné pozvat tyto osoby na návštěvu k nám domů (nejlépe několikrát). Je to doba, kdy štěněti ukážeme, jak se cestuje autobusem nebo vlakem, jak se chodí na procházku, jak se chodí do města. Prostě seznámíme štěně s aktivitami v rozumném rozsahu vzhledem k jeho štěněčím fyzickým možnostem, které bude muset zvládat v dospělosti. Je podstatně jednodušší učit klidu v dopravním prostředku půlroční štěně než dvouletého padesátikilového čuvače.

Pozor na klouby a packy
Důležité je období od 4-5 měsíců do přibližně dvou let jeho věku. V těchto měsících roste čuvač ne pouze mentálně, ale i fyzicky. Nabírá na mohutnosti, utváří se jeho kostra, klouby. Během pár měsíců (relativně velmi krátkého času) z malého štěněte vážícího několik kil vyroste mohutný pes a páníček musí zajistit podmínky k tomu, aby růst a utváření kostry a pohybového aparátu psa proběhlo správně. Je nutné toto nepodcenit (jinak psovi hrozí celoživotní jen velmi těžko řešitelné zdravotní problémy!) a zaměřit se na 2 věci.

První z nich je správná a vyvážená výživa, která zajistí rovnoměrný a ničím zbytečně neurychlený růst.

Dále je nutné dbát na to, aby aktivity, které se psem podnikáme (včetně výchovy a výcviku), byly v rovnováze k jeho fyzickým možnostem a nepoškodily vyvíjející se kostru a klouby. Minimálně do věku 1 roku (období, kdy jeho kostra a klouby nemají maximální pevnost a jsou ve vývinu) bychom měli být velmi opatrní při všech činnostech, kdy by si štěně mohlo packy a klouby poranit - pozor při skákání, lezení, chození po schodech, naskakování do kufru auta a vyskakování z kufru auta a podobně. Stačí okamžik, ne zcela přesně zvládnutý doskok a na obrovské problémy v budoucnosti je zaděláno. Doporučuji vážit, zda je vůbec nutné v tomto období s čuvačem skákat, nutit ho nastupovat do kufru auta a vystupovat z něj a podobně.

Taktéž pozor na pády z výšky (štěně není v žádném případě kočka a pružnost jeho kostry se s pružností kostry kočky nedá vůbec srovnávat), třeba i nechtěné přišlápnutí nebo zalehnutí packy a podobně. Prostě - opatrnost s ohledem na končetiny a klouby je v tomto období nezbytná.

Stejně tak je nutné vážit i ostatní zátěž na vyvíjející se klouby. Do věku 1 roku je třeba být velmi opatrný na procházkách se štěnětem. Dospělý zdravý a trénovaný čuvač je většinou příkladný a vášnivý turista, chodí rád a zvládne i velmi dlouhé trasy. To ale v žádném případě neplatí ve štěněčím období čuvače! Příliš dlouhé výlety a přepínání jsou nevhodné a nebezpečné. Nelze ale přesně říci, co je dlouhý výlet a kolik kilometrů je možné se štěnětem absolvovat. Je to individuální záležitost každého psa - jeden může v tomto období ujít 5 a více kilometrů a pro zdravý vývoj jeho kloubů to nemá žádné důsledky, jinému i podstatně kratší výlet může v tomto období způsobit pro budoucnost zdravotní problém. Úplné vynechání procházek a výletů také není vhodné, protože štěňatům, jejichž pohyb je omezen malým prostorem, se nedostatečným způsobem vyvíjí svalstvo, což je také špatně.

Historie plemene: Na Slovensku byl ještě počátkem minulého století velmi rozšířen chov bílých pasteveckých psů. Na základě dochovaných písemností z důvěryhodných zdrojů bylo plemeno čuvač počátkem třicátých let hromadně vyváženo do Německa a Polska. Došlo to až tak daleko, že nescházelo mnoho, a toto plemeno u nás takřka zaniklo. Ve snaze zachránit toto plemeno, které bylo dosud jako jediným národním neloveckým plemenem, se prof. Dr. Antonínu Hrůzovi z Tater nakonec úspěšně podařilo ze starých odchovů získat dvojici údajně čistokrevných nepříbuzných čuvačích štěňat.

Jednalo se o psa jménem Jerry (dovezený v srpnu 1925) - zapsaného pod číslem 1 a fenku jménem Kora (dovezená v březnu 1928) - zapsanou pod číslem 2. Obě štěňátka byla tehdy předána novému majiteli - továrníkovi Josefu Skoupilovi, majiteli psince "Zlatá studna" ve Skalici nad Svitavou. Zde byla rovněž u štěňat stanovena a provedena krevní plemenitba do 4. pokolení. První vrh byl zapsán dne 4. 6. 1929. Byli narozeni dva psi a jedna fena. Spojení psa Jerryho a fenky Kory bylo dále opakováno celkem v 5-ti vrzích ( 14 štěňat). V té době byl rovněž proveden důkaz o čistokrevnosti tohoto páru. Všechny pokusy i s vypsáním odměny za prozrazení každého dalšího čistokrevného čuvače však neměly žádný úspěch. Další rozvoj plemene pak v době okupace znemožnil zákaz dovozu psů ze Slovenska. V roce 1947 však bylo ve vlastní plemenné knize Spolku chovatelů čuvačů zapsáno již téměř 800 štěňat tatranského čuvače. Když se okruh chovatelů rozšířil, došlo dne 23. září 1933 k založení speciálního Spolku chovatelů psů tatranských ovčáckých - čuvačů v Brně. Spolek se stal členem tehdejšího Československého svazu kynologického a Československé kynologické unie a tím i Mezinárodní kynologické federace v Bruselu FCI. Další velký zlom v chovu čuvačů nastal v roce 1965, kdy byl čuvač FCI uznán jako národní Československé plemeno. Zasedání FCI se konalo dne 13. června v Praze. Byla předložena monografie Tatranského čuvače (1947 - autor Prof. Dr. Antonín Hrůza * 1.1. 1865 + 10.3. 1950), která zdůvodňovala opodstatnění a existenci čuvače jakožto slovenského psa. Tato monografie byla předložena hlavním poradcem chovu a známým odborníkem v oboru kynologie Doc. Ing. Dr. Vilémem Kurzem (+1991). O týden později, na světové výstavě v Brně, byl Slovenský čuvač poprvé posuzován jako samostatné plemeno pod číslem 142. Při příležitosti světové výstavy v Brně bylo předvedeno 20 zástupců tohoto našeho nového národního plemene. Za zmínku také jistě stojí vysvětlení, proč byl změněn původní název - Tatranský čuvač na Slovenský čuvač. Důvodem byly již dříve mezinárodně uznávané standardy "Maďarského čuvače" - pod názvem Kuvasz a "Polského čuvače" pod označením Ovčárek podhalaňski. Právě tento název byl volně překládán do francouzštiny jako "Ovčácký pes tatranský" - Chien berger de Tatra. Oba zmíněné příbuzné standardy zdůrazňují, že se jedná o psy horského původu. Polský standard vymezuje velikost podhalaňského ovčáka v kohoutku do 60 cm výšky, kdežto maďarský standard typuje výšku Kuvasze nad 70 cm. Oba standardy připouštějí také praporovitý tvar obrůstu ocasu se špičkou i v klidu pozdviženou. Naopak standard čuvače hovoří o tom, že se jedná o psa značné mohutnosti od 60 do 70 cm výšky v kohoutku, který má huňatý kožich bez pěšinky na hřbetě a bez třásní na ocase drženého v klidu úplně svisle. Zajímavá historická fakta hovoří o Maďarech, kteří se pokoušeli protestovat proti uznání plemene Slovenský čuvač a zcela bezúspěšně prosazovali, že se jedná o jejich národní plemeno. Doložením perfektně propracované monografie prof. Dr. Antonína Hrůzy a předložením zachovalých historických obrazů pastevců s bílými huňatými kožichy z Oravska byl tento protest zamítnut. Po deseti letech uznání Slovenského čuvače se v tehdejším ČSSR narodilo přibližně 500 štěňat ročně. V SSR bylo tehdy evidováno 44 a v ČSR neuvěřitelných 146 chovatelských stanic. Po rozpadu Československa byla rozdělena i plemenná kniha - zápisy do plemenných knih byly rozděleny od data 1. 12. 1992. V současné době se rodí kolem 150 štěňat ročně v 35 registrovaných stanicích na Slovensku a 100 štěňat ročně v 35 registrovaných stanicích v Čechách. Společná chovatelská základna Čech a Slovenska je přibližně okolo 160 jedinců, přičemž asi polovinu tvoří chovní psi.

Zdroj:

https://www.slovensky-cuvac.cz